Masopust na Moravě – vzpomínky

Je únor, masopust a venku je nevlídno, ani zima, ani jaro, jen silný vítr. Za mého mládí jsme v této době zapadali do sněhu až po kolena. Beru do ruky tužku a vzpomínám na své dětství, kdy jsem moc ráda jezdila k babičce a dědovi do malé šumavské vesničky Šalmanovice. Zde jsem ráda trávila dny, kdy jsem nebyla ve škole. A protože je doba masopustu, obracím své vzpomínky na zabíjačku. Než k ní došlo, bylo třeba spoustu příprav. Nakrájet rohlíky, aby byly do jitrnic, připravit česnek, majoránku, různé koření, střívka k plnění jitrnic, hrnce, kotel s vřící vodou, háky, špejle, kroupy do polévky atd. Smejčilo se, zavíraly se slépky do kurníku a byl objednán řezník.

V chlívku chrochtal nic netušící Tonda (prase). Tonda měl kamaráda psa, jmenoval se Ralf. Nejde mi do hlavy, jak se může spřátelit pes s prasetem, ale tito dva jsou důkazem, že lze. Ralf jakoby tušil, že jde Tondovi o život, zaujal místo u chlívku a odmítl odejít. Babička se snažila Tondu dostat z chlívku, ale ten ne a ne se hnout. A babi si s tou horou masa neuměla poradit, ač jí děda z bezpečné dálky dával rady, se kterými ho poslala k čertu. Když se jí povedlo hodit Tondovi kolem krku smyčku, Ralf skočil a zakousl se do sukně a cár látky mu visel z tlamy. Děda se nahlas smál, že se nebude fotografovat, anžto na to nemá sváteční ohoz, a tím babičku vynervoval tak, že málem Tondu pustila. Děda patřičně ucouvl, protože viděl, že „přestřelil“. Ralf byl malý ošklivý podvraťák, jak říkal děda, zkřížený s vlčákem a „vembloudem“. Ale hlídač výborný.

Jeho štěkot byl tak hnusný, že mi připadal horší než hasičská ochraptělá siréna. Babičce se ho podařilo přetáhnout koštětem, ten se lekl, porazil kbelík a vzbudil kočku Mícu, která zřejmě někde spala a teď, když cítila ve vzduchu něco k snědku, rozvážným krokem šla přes dvůr, ale zahlédl ji Ralf a pustil se s příšerným štěkotem za ní. Ta se nahrbila a vyskočila, ale dopadla na hranici pečlivě složených polínek a ty se rozkutálely po dvorku. Zatím řezník, oblečený v bílém, dlouhým nožem zabil Tondu a všichni, co měli ruce, makali. Tondovo tělo už bez vnitřností viselo na tom obrovském háku. Děda stále jen kontroloval pracující. I já jsem musela míchat krev. A kdo to viděl, ví, o čem mluvím. Že jsem říkala, že je mi špatně, nikoho nezajímalo, jen děda prohlásil, že mám dlouhé ruce, tak ať míchám a nemudruji.

Vařila se polévka, dělaly se jitrnice, jelita, tlačenka, prejt. Babička nebyla lakomá, dostala jsem příkaz roznášet sousedům. Dávalo se do všech chalup a oni zas to opláceli. Vesnice byla jako jedna velká rodina. Ale také tam byli sedláci, kteří pro kousek meze prosoudili statek. Paličáci – nechtěl ustoupit ani ten ani ten. Nikdy ale nepamatuji, že by se někdy někdo rozvedl. Muži se scházeli v hospodě, ženy v kostele. Nebyly rádia, televize, mobily, internet, pračky, ale byla pospolitost lidí a pomáhali si mezi sebou. Nebyly oračky, ale valchy, od jara do podzimu se chodilo bosky. Šetřily se boty a co se týká ještě zabíjaček? Jen se vše poklidilo a děda šel do Českých Budějovic na dobytčí trh a přinesl selátko – a zas je připravili na zabíjačku. Ještě se maso v komíně udilo a už se připravovalo další. Já jsem také měla povinnosti. Pásla jsem husy, dávala slepičkám, zametala dvůr. Ráda vzpomínám na opékání brambor v popelu. To byla mňamka.

Mládí je dávno minulostí, děda s babičkou spí svůj věčný sen na malém hřbitůvku v šumavském ráji. Zlatí babička a děda, kteří nikdy nevymizí z mé paměti, tak jako rodiče a dcerka Marcelka.

Anděla Karlíková

uživatelka Domova pro seniory Barvířská 495