Pálení čarodějnic „očima“ uživatelky

30. duben je známý svou tradicí, t.j. pálením čarodějnic. Jak v předešlých, tak i v letošním roce, tomu tak bylo. Počasí bylo vysloveně letní už několik dní, ale zmíněný den od rána byl nepříjemný, vál silný studený vítr, který byl příčinou toho, že se celá akce přesunula do velkého sálu a ten se naplnil seniorkami a seniory.

Akce se zúčastnili: náš pan ředitel Ing. Martin Strakoš, naše vedoucí zařízení Mgr. Radka Tížková a pan Alois Malý, předseda KRS ÚK. Tento krátkým projevem seznámil přítomné s navýšením důchodu seniorům 85 let a výše. Uvítání přítomných se již tradičně ujala naše Vendulka Miletínová v převleku čarodějnice. Paní Radka Tížková a pan ředitel v čarodějnickém oděvu ve zlato-černé kombinaci a dále asi 10 čarodějnic a jeden čaroděj v typických čarodějnických oblecích s patřičnými doplňky.

Všichni se představovali svými jmény, která byla téměř krkolomná, takže si je zřejmě nikdo nezapamatoval, ač by byl dostal odměnu v podobě cukrátka. Následovala promenáda všech čarodějů a poté byly vyhlášeny dvě soutěže. První bylo házení kostí do vody na čarodějnickou polévku, druhá byla – Pavoučí rej. V sále zněl neustále smích. K dobré náladě přispěl i výborný grilovaný obrnický špekáček.

V souvislosti s dnešní oslavou jsem si zavzpomínala na své rané mládí. Bydleli jsme v Ivančicích u Brna. Babičku jsem měla až na Šumavě, v malé vesničce zvané Šalmanovice. K ní jsem jezdila na prázdniny. Tehdy byla sobota, když jsme s maminkou nastoupily do vlaku. S námi jel i Vladimír Menšík (známý herec, milovaný snad celým národem). Menšíkovi byli dobří sousedé a když potom se rozneslo po Ivančicích, že snad je Vláďa nemocen nebo že dostal rozum a „seká“ dobrotu, kývla a jel s námi. Laďa oklamal všechny kolem sebe a ačkoliv byl hyperaktivní, byl tak hodný, že nebyl problém ho vzít. Jak moc jsme se mýlily, už tehdy to byl herecký výkon. Láďu u babičky napadl plán, jak zpestřit 30. duben. Když byla připravena hranice na čarodějnici, babička pozvala lidi, aby se občerstvili před průvodem. Zmatek, nepozornost a toho všeho využil Láďa. Viděl samotinké, nazdobené koště, popadl ho a hodil ho do blízké řeky. Nesmírně se tím bavil, jak všichni hledají, až sousedka jim věnovala své opotřebené staré koště. Rychlé nazdobení a průvod se dal do pohybu. Nakonec nás prozradil rybář a babička nemeškala, už se nevyptávala a za patřičného výchovného výprasku, samozřejmě mě, potrestala a neustále opakovala, že jsem „daremná“. Mé protesty, že to byl Láďa, který to všechno zinscenoval, nechtěla slyšet. Stačilo jí, že jsem byla u toho. Výprask byl pro mě, tehdy devítiletou, potupný. Ale nebyl by to on, aby ještě něco nevymyslel. Přistavil k posteli žehlící prkno, opřel ho o pelest a měli jsme lyžařskou sjezdovku. To už babička ale byla tak unavená, že nám to prošlo. Po návratu do Ivančič Láďa ale nemlčel a informoval celé město o proběhlém výprasku. Samozřejmě, že se všichni smáli a já se neskutečně styděla. Inu, krásné, nevratné mládí. Babička i Láďa už nejsou mezi námi, ale jejich stín mě stále provází. Už nevnímám, co mi vše provedl, nikdy mi nevymizí z paměti. Jsem ráda, že jsem byla jeho spolužačkou, sousedkou, kamarádkou a teprve, když jsme opouštěli gymnázium, naše cesty se rozdělily. Nebyly mobily, psali jsme si, ale povinností přibývalo, takže jsme se viděli pouze na srazu studentů gymnázia po pěti letech.

Děkuji všem, kteří akci připravili, starají se o nás a budeme se těšit na opětovné setkání při dalších akcích.

Anděla Karlíková
Domov pro seniory, ul. Barvířská, Most