Smutná vzpomínka na T. G. M.

Psal se rok 1937, 14. září. Bylo mi tehdy 12 roků. Obyčejný úterní den.

Počasí, jak vzpomínám, bylo velice nepříjemné a deštivé. Cestou do školy jsem se potkávala s dalšími spolužáky. Všichni jsme se pak setkali u šaten, v nichž se mnohdy vyřizovala různá nedorozumění. Jakmile zazvonil zvonek, oznamující počátek vyučování, žáci velmi rychle opouštěli šatnu. Byl to přímo úprk po schodech, aby nepřišli pozdě, neboť naše paní učitelka byla velmi přísná. Všichni jsme očekávali obligátní větu: „sednout a tiše.“ Paní učitelka vstoupila do třídy a pokračovala ke stolu, kde obvykle vzala do ruky třídní knihu, aby si ověřila účast žáků. Tento den tomu tak ale nebylo. Zůstala stát uprostřed třídy a zlomeným hlasem a uplakanýma očima oznámila větu, kterou nikdy nezapomenu: „děti, zemřel nám tatíček Masaryk.“ Stála, bez dalšího slova, s očima upřenýma do okna. Nevím, kdo prvý opustil lavici a přistoupil k ní. Ihned tak učinili i ostatní chlapci a děvčata. Seskupili jsme se kolem ní a stále jsme nechápali smysl paní učitelky. Jedna její velká slza vyprovokovala 35 žáků k tichému pláči. Do dveří vstoupil pan řídící a černou stuhou označil roh portrétu prezidenta Masaryka a beze slova opět odešel. V naprostém tichu a nevysvětlitelném strachu jsme seděli. Paní učitelka se zvedla, pohladila beze slova ty nejbližší, při ní stojící žáky a propustila nás domů. Tak ukázněný odchod ze třídy jsem ještě nikdy neviděla. Dokonce ani Vladimír Menšík nepronesl jediné slůvko, což se u něho nikdy nestalo.

Při prvém výročí úmrtí pana prezidenta jsem zazpívala v rozhlase tři jeho oblíbené písně: „Tatíčku starý náš“, „Ach synku, synku“ a „Rožnovské hodiny“.  Pozvání naší třídy do brněnského rozhlasu nebylo poprvé a já jsem zpívala sólo tři jmenované písně. K tomu nutno podotknout, že za jednu písničku jsem obdržela honorář ve výši 70 Kčs, a to byly v roce 1938 velké peníze. Ke zpěvu mě přivedl pan učitel Mikša, který mojí maminku neustále přesvědčoval, aby mě dala na konzervatoř, až přijde čas. Ale maminka si neuměla představit, že bych odešla do Brna a tam studovala bez dohledu rodičů. Zpěvu jsem však zůstala věrná dodnes.

To jsou nezapomenutelné okamžiky, které nezapadnou, naopak se vybavují víc a více. Končím svůj příspěvek větou: NIKDY NEZAPOMENU.

Děkuji všem: vedení, sestřičkám, za další příjemně prožitý den, pro mě také významný.

Anděla Karlíková
Domov pro seniory, ul. Barvířská v Mostě