Velikonoce v malé šumavské vesničce

Velikonoce jsou za námi a všichni víme, že byly zcela netradiční. Způsobil to nebezpečný Covid-19. S nostalgií vzpomínám na dětská léta, trávená každé prázdniny u babičky. Je to tak malá vesnička, že se tam jeden druhému díval do talíře. Kromě kostela má jen pár čísel. I letos byli pečení beránci, mazance, bochánky, jidáše a jiné dobroty, ale chyběla ta velikonoční atmosféra. Před očima jako film mi běží jejich prožití u babičky. Nikdy mě žádná cesta netrvala tak dlouho, jako cesta k ní. Ale na jejím konci už mě vítala otevřená náruč babičky. Děda, který byl přítomen, prohlásil: „A co já“, ale babička řekla: „Jde se“ a šlo se.

Každá chaloupka byla už v novém kabátě, jejich okna plná kytek, ponejvíce muškátů a fuchsií. Tyto půvabné zvonečky mě fascinovaly. Babička byla velkou milovnicí květin a také bylinářka. Nebyla jediná, kterou by neznala, a lidé se k ní často obraceli se svými neduhy, protože pan doktor byl vzdálen o tři vesnice a chodil k nemocným pěšky, což v zimě pro spoustu sněhu bylo hodně obtížné. Tehdy auto k dispozici neměl, ani pomocnou sestru.

Svátky začínaly Popelcem – někdo je nazval Škaredou středou, ale byla to Popeleční středa. Tento den se také dával křížek na čelo prsty namočenými do popela – svěceného.

Zelený čtvrtek – tento den kromě jiných zvyků se přesazovaly kytky. To neměl děda rád. Říkal tomu, že to je pozdvižení, kam šlápne, „čaprčí“. I ten ratlík už prý toho má dost, protože jak mohl, ukradl něco, odnesl dál a babička mnohdy z toho přinesla ubohý zbytek. Ten den ještě byl v tom 40ti denním půstu a děda prohlásil, že už se mu hladem podlamují nohy. Nebudu komentovat reakci babičky. Jedna z ní byla, že ho poslala vybrat z kurníku vejce, aby se mu nepodlamovaly, to lezení na žebřík prý je tělocvik. V kostele na Zelený čtvrtek přestaly zvonit zvony, použily se řehtačky. Zvony totiž odletěly do Říma. V kostele byl smutek.

Velký pátek – to byl největší půst, nejpřísnější a je i dodnes. Je dovoleno jíst pouze starým lidem, s výjimkou masa. V kostele je každý kříž zahalen černým plátnem, jsou odstraněny všechny květiny. Čtou se Pašije. Říká se, že po dobu čtení se otvírají poklady, lidé se modlí a smutek z ukřižování Ježíše Krista prostoupí každičké místo. My děti jsme se střídaly u Božího hrobu hlídáním. To po celý den.

Bílá sobota = jsou slouženy dvě mše svaté, prvá ještě tzv. tichá, za použití řehtaček. Poté následuje druhá – přiletí zvony z Říma, jásot, zazní radostné Aleluja, rozsvítí se všechna světla, Boží hrob je zahalí.

Neděle – Boží hod velikonoční. Kostel opět zaplněn květy, všude radost, varhany zahrají své Aleluja, tj. Chvalte Pána. Pochází z hebrejského výrazu a je to skladba Alexandra Bergeho.

Velikonoční pondělí – kostel, mše svatá a po jejím skončení už venku připravení hoši a mužská společnost. Čekají na svoji příležitost, kdy si mohou dovolit to, co celý rok by je ani nenapadlo. Dříve si vykoledovali vajíčka obarvená i čokoládová a nějaký ten přípitek na zdraví. Nesměli však s pomlázkou moc šlehat, to potom už nastala situace zcela jiná, bez vykoledované dobroty. Někteří hoši měli pomlázky hodně dlouhé a opentlené, těm se málokdo vyhnul nebo utekl. Děda, ten si na to ráno přivstal. Babi už ale byla dávno vzhůru a dala si dvě sukně navíc. S pokorou pak přijala těch pár „šlehanců“, které v co nejkratší době dědovi vrátila jiným způsobem. Když děda už neměl babičku při ruce, chtěl přetáhnout aspoň slepici, ale i ta mu utekla. Pomlázka se po použití zasadila do půdy a mnohdy byl z ní hezký stromek. Tak končily Velikonoce v krátkém výčtu, jak je viděla malá holka, tehdy já.

Dalo by se popsat ještě mnoho listů, kdybych dopodrobna rozpitvala každý den, ale všichni jsme byli jednou mladí, tak si to pamatujeme. Jednou, to si ještě pamatuju, to také bylo po Velikonocích, děda míchal cibulku, spálil ji i pánev. Babička nadávala, že takového chlapa nemá žádná, jiná by ho dávno „vykvartýrovala“. Děda k tomu měl zase ten svůj komentář. Babička právě ždímala nějaký kus oděvu, tak to po něm hodila, protože se děda smál, ale padlo mu to na fajfku a ta mu vypadla z úst. Byla porcelánová, sváteční, děda se lekl, že by se v něm krve nedořezal, myslel, že je rozbitá. Babička se také lekla, rychle ji zvedla a byla celá. Podala mu ji jakoby s omluvou „vidíš, je celá“. A děda, ten na to furiantsky „máš štěstí“. Bez fajfky by prý nemohl být, ale bez ženský ano.

Senioři, i vy máte své vzpomínky, napište je, ráda si je přečtu, nejen já. Jen se nebát, vzít tužku do ruky a dál to jde samo. Nepřipouštět si dny, kdy je vám smutno.

Teď dodržujme příkazy, buďme svědomití k sobě, ostatním, važme si paní ředitelky, poděkujme za vše, co pro nás dělá, celému týmu, zdravotním i sociálním sestrám – aspoň úsměvem ukažte, že jste si vědomi, že vše je pro naše dobro. My tu máme starost o své členy rodiny, oni o nás, ale personál se o ty starosti ještě dělí s rodinou a také se bojí o zdraví své a ostatních. Slůvko děkuji, to je zdvořilost a mělo by vždy zaznít, proto jím nešetřeme! A vám, sestřičky ergo, také velký dík za vše a vy sami víte, že děláte jako všichni – přes míru. Ale všemu bude jednou konec a vše půjde s klidem dál. Já teď jen na konec, dávám AMEN, tj. Staň se!

Anděla Karlíková

uživatelka Domova pro seniory, Barvířská 495