Zase ty vzpomínky!

Nedovedu si vysvětlit, co mě nutí poslat tento příspěvek do Harmonie. Je to asi tím, že mé zdravotní problémy mi zatím nedovolí víc, nežli sedět v křesle a zahánět bolest vzpomínkami na své mládí a na tolik milované rodiště Ivančice. Snad můj článek, bude-li uveřejněn, bude někoho nudit, jiného třeba upoutá a dočte ho do konce. Slibuji, že už těmto vzpomínkám dám tečku. Příště bude jiného zaměření.

Jak jsem již v minulém příspěvku uvedla, narodila jsem se v Ivančicích u Brna. Po skončení školní docházky jsme se odstěhovali a jako spolužáci jsme se nejdříve po třech, pak po pěti letech scházeli. Při posledním setkání mě požádala paní učitelka Sekaninová, abych jim zazpívala árii z Rusalky. Výborná akustika sálu, aplaus. Já jsem ale cítila, že tam byla velká tréma při zpěvu po tolika letech svým učitelům a spolužákům. Tehdy už nežil pan učitel Mikša, který mě hudebně vedl po celá léta a jak jsem se již zmínila v minulém příspěvku, přemlouval moji maminku, aby mě nechala studovat konzervatoř v Brně. Maminka měla ale nepřekonatelný odpor vůči velkým městům, a tak mi to nedovolila. Jinak to bylo vždy milé posezení, stisky rukou, objímání, radost, že jsme se opět setkali. Při každém setkání nás však bylo méně a méně a na zdi visel seznam těch, kteří se nedožili. Na mých setkáních mne vždy doprovázela sestra Maruška a já jí to vracela při jejích setkáních.

Toto poslední setkání zůstalo v živé paměti. Navštívili jsme místa našeho mládí, prohlédli muzeum, výstavu Alfonse Muchy, rodáka z Ivančic a zaposlouchali se do perfektního výkladu pana učitele Husáka. Prošli jsme obrovským parkem „Réna“, kterou už s městem nespojuje dřevěná, houpající se lávka, kterou každý rok odnášela velká voda. Z rozhledny A. Muchy jsme si prohlédli Ivančice a celé okolí. Dá se pochopit, že tyto vzpomínky velice zabolí, a to proto, že jsem se tak vzdálila svému rodišti. Také vzpomínám na naše koupání na „Malovansku“, v „Pancířích“ a u splavu. Tehdy se dalo koupat ve všech čtyřech řekách, které protékají městem. Jak nevzpomenout na pekařství pana Bučka a pana Beštera. Jejich pečivo rozváželi mladí učňové na kolech a vůně pečiva zahltila celé město. Ještě pamatuji bubeníka. My děti jsme mu byly v patách a zvědavostí nám hořely uši. Když odložil své dvě paličky na obrovský buben, ozvalo se: „na vědomí se dává“.

Komenského náměstí mě připomněl velký jarmark a také kašnu, která tam už teď není. K té jsme chodili s kbelíky pro vodu na vaření – tehdy ještě nebyl všude vodovod. Pro vodu na praní, tzv. měkkou, se muselo až k mlýnu za kostelem. Celé náměstí roubily krásné růžové stromy a mezi nimi stála stařičká pošta, kterou nahradila nová, prostorná, chlubící se svým interiérem. Vybudovalo se i sídliště. K tomu nutno podotknout, že bylo jako posazené do pohádkové zeleně. A také důležité bylo to, že tam nedocházelo a dosud nedochází, jak jsem informována, k vandalismu. Je to práce školy, která informuje děti, aby milovaly přírodu a ctily práci lidí, kteří se o ni starají.

Také pří vzpomínce na jakubskou pouť mě vytryskne slza, když si vzpomenu, jak jsme drželi v dlani drobný peníz a odvraceli hlavy od návnad moří stánků. Uškudlit na kolotoč znamenalo nedívat se kolem. S lítostí vzpomínám na své rodiče, kteří se proměny Ivančic nedožili. Slibovala jsem si, že budu častěji navštěvovat své rodné město, ale zůstalo jen při slibu. Nastaly povinnosti, starosti o děti a vzdálenost byl ten hlavní důvod, který mi v tom bránil. Vzpomínky z hlavy však nelze vymazat, ty zůstanou se mnou do konce života. Ale není třeba se rmoutit a vzpomínat na to, co nelze již vrátit.

Celému vedení a všem, kteří se starají o to, aby nám, seniorům, zpříjemnili pobyt, děkuji za čas, který nám věnují. Jen akcí by mohlo být více, abychom se nevěnovali pouze vzpomínkám, ale žili také přítomností.

 

Anděla Karlíková
Domov pro seniory, ul. Barvířská, Most